Ze světa literatury
Sem vložte podnadpis

Recenze: Frederik Backman - Tady byla Britt-Marie

Britt-Marie si nikdy nestěžovala na svůj život. Ráda se starala o svou matku, později o svého manžela a jeho děti a také jejich společný dům. Když ale její manžel dostane infarkt, otevře Britt-Marie konečně oči a zjistí, že celá léta ji manžel podváděl, a tak se rozhodne od něho odejít. Autor knihy Muž jménem Ove vydává již svou třetí knihu o velice zvláštním člověku.

Britt-Marie může na lidi působit všelijak. Nejčastěji ji ve svém okolí popisují jako všetečnou babiznu, která do všeho strká nos a která nadevšechno miluje pořádek. Ona sama se ale tak nevidí. Domnívá se, že je pouze starostlivá dáma, která sice zbožňuje pořádek, ale nikomu své názory přeci nevnucuje. Když se dozví o nevěře svého manžela, rozhodne se najít si práci. A tak se dostane do městečka Borg, které zasáhla finanční krize. Před většinou domů stojí cedule s nápisem "Na prodej", protože mnoho lidí ztratilo práci a nemají z čeho svůj domov financovat. V pizzerii se zároveň provozuje i hospoda, obchod i opravna aut a jediné, na čem v tomto městečku lidem záleží, je fotbal. A to je ten jediný malý háček, který Britt-Marie vadí, ona totiž fotbal nesnáší. Jelikož si ale nikdy na nic nestěžuje, vezme práci správkyně domu dětí a mládeže a se sebezapřením zde začne fungovat. A jelikož opravdu ráda uklízí, začne "uklízet" ve městě vše, co se nechá. Od domu dětí a mládeže, přes pizerii, až po vlastní duši.

Román Tady byla Britt-Marie je příběhem o sebepoznání, o druhých šancích, prvních láskách i životních zklamání. Ukazuje čtenáři život z té tvrdší stránky. Zoufalí lidé bez práce, kteří by pro stále zaměstnání udělali cokoliv, děti, které zůstávají dětmi za každých okolností, a místa, která na první pohled nevypadají vůbec dobře, se mohou pro někoho stát domovem.
Stejně jako v předchozích dvou románech není hlavní postavou člověk, kterého byste si hned oblíbili. V tom nejnovějším je to stárnoucí žena, která svým pořádkumilovnictvím a rýpavými poznámkami může svému okolí lézt pěkně na nervy. Pokud se jí ale dokážete dostat pod povrch, zjistíte, že těmito vlastnostmi se jen brání další bolesti a ztrátě, kterých za svůj dlouhý život zažila už dost.
Pro autora je typické používat mnohoznačný jazyk, na jedné straně stojí žena, která zastupuje střední vrstvu a je zvyklá mluvit s lidmi na úrovni, na druhé jsou pak děti, které rády používají přezdívky, slangové výrazy a často i vulgarismy, a nakonec je tu typický obyvatel Borgu, který mluví tak, jak mu zobák narostl. Tyto zdánlivě neslučitelné světy se snaží spolu domluvit, často si navzájem nerozumí a nechápou narážky, vtipy ani ironii. Je tedy zázrak, že se nakonec doberou zdárného konce konverzace. Jazyk, jenž zde zastupuje určitou vrstvu společnosti, dokazuje, že pokud lidé chtějí, dokážou všechno, a to i přesto, že pochází odjinud.
Knihy autora Frederika Backmana dokáží velice dobře působit na lidské emoce. V jednu chvíli se čtenář směje, v tu druhou pláče dojetím. Určitě je to tím, že má na psaní talent, ale myslím si, že tomu přispívá fakt, že si vybírá současná témata, zaobírá se střetem kultur či generací a do hlavních postav dosazuje osoby většinou z okraje společnosti.
Román Frederika Backmana doporučuji samozřejmě čtenářům, kteří už za sebou mají jeho dvě přechozí díla, věřím, že si Britt-Marie zamilují stejně jako hrdiny z předchozích knih. Myslím si, že Britt-Marie vás rozhodně nezklame, naopak určitě vás pobaví. Možná i něco naučí, protože dle Britt-Marie soda dokáže vyčistit skoro všechno. A doufám, že si k ní najdou cestu i noví čtenáři, protože se domnívám, že zaujme opravdu leckoho.

Ukázka:

Britt-Marie chtěla říct, že má Osobu taky ráda, ale rozum převážil. A tak už to dál nerozváděly. Britt-Marie koupila kryse snickersku a zeptala se, jestli Osoba náhodou nevede květiny.

"Kytky? Pro koho jako?" zeptala se Osoba.

"Pro Tutovku. Je nezdvořilé, že si od ní už tak dlouho pronajímám pokoj a ještě jsem jí nedala květiny, to je zvykem dávat květiny," informovala ji Britt-Marie.

"To teda kulový, kytky nemám. Ale Tutovka má ráda pivo! Kupte jí radši pivo, co?" poradila jí Osoba.

Britt-Marie to nepovažovala zrovna za civilizované, ale nakonec se přiklonila k názoru, že pro toho, kdo má rád pivo, může být pivo jako květiny. (str. 203)

Fanoušci Jane Austenové mě nenávidí, tvrdí autorka, jež shodila Darcyho

19. června 2016 14:55

Britská autorka ženských románů Alexandra Potterová se zapsala do povědomí knihou Já a pan Darcy inspirovanou klasickým románem Pýcha a předsudek. V Praze pokřtila novinku nazvanou Láska z Paříže. Šestačtyřicetiletá spisovatelka u ­nás prodala víc než sto tisíc knížek.



Spisovatelka Alexandra Potterová v Praze


Z rozhovoru s Alexandrou Potterovou:

Poprvé pracujete s historickou zápletkou. Vaše příprava tedy byla intenzivnější než u jiných knih?
Už se nelze spoléhat jen na svou představivost. Přečetla jsem spoustu knih, poslouchala jsem dobovou hudbu, sledovala dokumenty. A to mě moc bavilo.
Ruby, hlavní hrdinka, je také spisovatelkou. Proč zrovna vy nedáte v knize vůbec nahlédnout pod pokličku spisovatelské rutiny?
Být spisovatelem je příšerná nuda! Sedím u stolu, ťukám do klávesnice a to je vše. A to nikoho nezajímá. Ruby tak zastihneme v čase mezi psaním.
Povolání spisovatele se tedy příliš idealizuje?
To určitě. Jsou to jen hodiny sezení, deprese a potu. Spisovatelka Dorothy Parkerová kdysi řekla, že nesnáší psaní knih, ale miluje hotové knihy.
Ruby je nešikovnou, rozpačitou dívkou, s níž se setkáváme v literatuře tak často, že se stává stereotypem. Poddáváte se tomu?
Jenže já jsem nepořádná a nedokonalá a stejně tak i mé kamarádky. Snažím se, aby postavy mých příběhů byly realistické.
Proslavila jste se románem Pan Darcy a já, který vychází ze slavné knihy Jane Austenové. Mnohé autorky se věnují pouze převyprávění jejích knih. Proč jste se tak rozhodla vy?
O hrdinovi Pýchy a předsudku panu Darcym všichni tvrdili, jak je dokonalý, což jsem si rozhodně nemyslela, a tak mi připadalo zábavné ho v knize trochu shodit. Věrní fanoušci Jane Austenové mě však nenávidí, pohanila jsem jejich posvátný kánon.
Pocházíte z Anglie a zasazujete tam i své romány. Jak si vedou vaše knihy v Americe?
Upřímně, nic moc. Britský humor je suchý, děláme si legraci ze všeho. Pokud se v knize dostaneme k ­vážnému tématu, vzápětí ho shodíme, což však v Americe nefunguje. Bylo mi řečeno, že je pro ně moje tvorba moc britská. Tamní čtenářky navíc chtějí, aby hlavní hrdinka byla Američanka a žila v Americe. Vždyť většina obyvatel Států ani nevlastní pas.
Do Asie se tak mnoho amerických protagonistů nepodívá.
Když jsem americkému vydavateli řekla, že se moje další kniha bude odehrávat v Indii, jen zvedl obočí a řekl: "Kdo chce číst knihu z Indie?" Tak jsem taky zvedla obočí a utrousila: "A na Jíst, meditovat, milovat jste už zapomněli?" Ale to byla asi opravdu výjimka.
Za posledních deset let jste seznámila a oddala nespočet literárních postav. Nedávno jste se dočkala i vlastní svatby. Užila jste si ji stejně jako ve svých knihách?
Je to ironie. Neustále píši o pompézních svatbách, ale když jsem chystala svou svatbu, byla jsem otrávená. Přípravy mě nebavily a stojí to šílené peníze. V jedné redakci mě požádali, abych pro ně napsala článek o tom, jaké to je být starou nevěstou. Vážně? "Starou"? To jsou věci.